O homeopatii

Léčbu založenou na principu „podobné léčí podobné“ začal v praxi proprvé užívat německý lékař a chemik Samuel Hahnemann. Tento princip byl již dříve znám starověkému lékaři Hippokratovi, a posléze jej zmiňuje i Paracelsus, nicméně až Hahnemannovi se podařilo homeopatii zavést jako lékařský obor.

Léčba pomocí homeopatie vychází z předpokladu, že každý člověk je jiný – každý máme trochu jiný genetický základ, jiný metabolismus, odlišnou aktivitu různých enzymů, velmi různé psychické projevy atd. Logickým vyústěním, které z toho plyne, je léčba individuální – léčba, která bere v potaz jedinečné projevy každého člověka.

Druhá neméně důležitá zásada, ze které homeopatie vychází, je požadavek účinnosti a zároveň bezpečnosti. Znamená úplné naplnění požadavku jakéhokoli lékařského postupu Hlavně neškodit (primum non nocere). Úplnou eliminací tělu cizích látek se homeopatické přípravky stávají maximálně bezpečné i pro těhotné ženy a nově narozené děti.


Nemoc sama je v homeopatickém pojetí chápána jako výraz narušení přirozených regeneračních a samoléčebných sil organismu. Na základě tohoto oslabení je pak umožněno působení vnějších činitelů (např. bakterií) nebo nastává takové poškození vnitřních pochodů, že člověk onemocní. Léčba homeopatická se proto soustřeďuje přímo na podporu této vnitřní schopnosti samoúzdravy. Kombinace s léčivy klasické medicíny je možná, oba přístupy se vzájemně doplňují.

Dnes, po 200 letech praktického používání po celém světě je homeopatie obrovsky obsáhlý a propracovaný systém, který používají jak lékaři klasické medicíny jako účinnou léčbu v kombinaci se standardními léky, tak homeopaté-profesionálové.

Dle statistik Světové zdravotnické organizace (WHO) je homeopatie 2. nejrozšířenější léčebná metoda celosvětově co do počtu léčených pacientů.